Neurvalé hanobení presidenta republiky

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Před časem mě rakouští přátelé s neskrývaným znepokojením informovali o tom, že náš bývalý velvyslanec prezentoval v Českém centru ve Vídni svou novou knihu „Beneš jako Rakušan“. Kniha svým obsahem mé přátele pohoršila. Já jsem nemohla uvěřit.

Vzpomněla jsem si, že již dříve jsem neměla dobrý pocit z  autorovy publikace „Česko, návod k použití“. Napsal prý ji na zakázku mnichovského nakladatelství pro německé čtenáře a jako ironický protějšek k Pavlu Eisnerovi. Ten v třicátých letech minulého století vydal knížku o češtině pro cizince. S úctou a láskou. Jak jinak, když čeština mu byla “Chrám i tvrz.“ To pro nového autora jsou celé Čechy jen jako papírový kapesníček k „jednomu použití“, po použití se zmačká a zahodí. Vždyť  Čech je autorovi „vyčuránek, podlejzal, žvanil, malý pletichář“. Na vyšší úrovni je to „inteligentní, flexibilní a elokventní taktik“. Českou typiku lze prý najít ve zdomácnělém slově knedlík, místo původního všeslovanského (a také Husova) slova šiška. Knedlík – „je to jsoucno vláčné, úlisné, schopné odolávat, přežít, přizpůsobit se“ . Český genius prý přejímá věci zvnějšku, relativizuje je a zbavuje patosu. Goethův „Faust“ i se svým hledáním absolutna se v Čechách octl - na jevišti loutkového divadla. A Čechy jsou země polemická, paradoxní a při své malosti nepřehledná. Najdeme tu i neurčité narážky na pruskou „Včelku Maju“ a českého „Ferdu Mravence“, na jičínského loupežníka Rumcajse a libereckého Hotzenplotze. Poťouchle a zlomyslně se připomíná, že se nic nemá brát příliš vážně, ne všude lze vzít Čecha za slovo a nesmí se zapomínat na Švejka. Co vlastně chtěl autor říci Němcům o Češích? Divné doporučení.

Autor, Jiří Gruša (1938), protirežimní básník a disident, strávil v době normalizace řadu let v exilu v NSR. Po roce 1989 se nakrátko vrátil do vlasti. Získal úřad na ministerstvu zahraničí a byl vyslán jako zplnomocněný velvyslanec opět do NSR a poté do Rakouska. Opět na pěknou řádku let. Odpor k dřívějšímu socialistickému režimu ve vlasti jej zblížil s nepřátelsky naladěnými vysídlenci z ČSR po 2. světové válce. Jejich optiku neodložil ani jako reprezentant Československé a později České republiky. Převzal i nekritickou personifikaci veškerého historického zla v osobě presidenta Beneše.Takto inspirován a zaujat sepsal další nepěkný a zcela nepravdivý hanopisný esej „Benes als Oesterreicher“,

prý „trochu jinak napsanou biografii“.

Beneš – Rakušan? Zvláštní označení muže, který byl jeden ze tří vůdců 1. národního odboje a hlavní představitel 2. odboje. Spolutvůrce Československé republiky po 1. světové válce. Spoluzakladatel a čelný představitel Společnosti národů. V duchu Masarykových principů celoživotně usiloval o suverenitu demokratického Československa a o kolektivní bezpečnost v Evropě. Proč najednou Rakušan?

Vztah E.Beneše (ale i T.G.Masaryka) k Rakousku-Uhersku se v nepřátelských kruzích interpretuje dvojím způsobem, jak se to kdy hodí. Jednou se kritizuje jejich loajalita a věrnost monarchii jako nedostatek vlastenectví (považte, chtěli císařství jen reformovat, demokratizovat, federalizovat!). Jindy se jim má za zlé, že svým věrolomným podílem přispěli k záhubnému rozpadu střední Evropy prostřednictvím rozbití podunajského soustátí. Obojí jsou účelové manipulace s fakty. Pravda je prostá: Když se T.G.Masaryk a jeho mladší věrný spolupracovník E.Beneš přesvědčili, že se Rakousko nedá proměnit ve federaci rovnoprávných demokratických národů, orientovali se na osamostatnění Československa. S tím se ovšem pan Gruša nemůže spokojit. V Benešově vztahu k mocnářství shledává jakýsi hlubinný rozpor, cosi jako „nenávistnou lásku“. A z hlubin jeho psychiky dobývá další pozoruhodné indicie, jako je posedlost „touhou po moci“. A to má společné – hádejte s kým? S Adolfem Hitlerem! Neuvěřitelné. A Beneš a Hitler prý měli podobný sociální a rodinný původ! Pustý výmysl! Politický dobrodruh Hitler vyrůstal osaměle u matky, vdovy po úředníku, a nechtěl se učit ani na střední škole.

Náš president byl z rodu nemajetných, pracovitých, houževnatých a úspěšně podnikavých sedláků. Byl nejmladší z 10 dětí. Rodiče se měli co ohánět, aby děti uživili a dali jim vzdělání. Když se časem dva starší bratři stali učiteli, pomáhali nejmladšímu, který byl stejně pilný, pracovitý, houževnatý, skromný a ukázněný jako oni. I s jejich podporou se rozhodl věnovat se náročnému studiu a pracovat pro národní celek, pro lepší budoucnost své vlasti. Poukazovat na niternou podobu s Hitlerem je vrchol nejarogantnější rafinované manipulace a nejpustší lži. Ale když jsme již přijali tuto provokaci k posouzení, porovnejme jako doklad dvě knihy zmíněných osobností:

Hitlerův „Mein Kampf“je štvavá snůška propagačních výzev dobrodruha a fanatika, který vybízí k agresi, expanzi, vyhlazení Židů, porobení Slovanů, který usiluje o nadvládu, zničení, který uznává jediné právo, právo moci, síly, brutality, násilí.

Benešova „Demokracie dnes a zítra“je dílo hluboké erudice a širokého rozhledu, dílo kritického a zdrženlivého vědce a státníka, přesvědčeného o pokračujícím vývoji a cestě k zdokonalení společnosti k větší míře spravedlnosti, práva a lidskosti.

Gruša ve svém tažení proti „zlořečenému“ Benešovi opakuje, co bylo odpovědnými a kompetentními autory již mnohokrát vyvráceno, že totiž president Beneš dvakrát historicky selhal, zradil, neosvědčil dostatek statečnosti. V krizových letech 1938 a 1948. Je pravda, že se poobakrát octl v situaci stejně nevyhnutelné jako nepřijatelné. Volil menší zlo a naději i úsilí o změnu k lepšímu. Problém samostatné obrany ČSR r. 1938 byl vojensky neřešitelný a výsledek 2. světové války potvrdil správnost presidentovy volby. Pokud jde o střet politických sil r.1948, president věřil v postupnou konvergenci kapitalistického Západu a socialistického Východu. Varoval, že bez ní svět nic dobrého nečeká. Troufám si myslet, že jak studená válka minulosti tak mnohočetné krize globalizované současnosti potvrzují, že i r.1948 hodnotil situaci správně.

Ve shodě s účelovými názory a zlobou odpůrců někdejšího denacifikačního odsunu J. Gruša svaluje všechny historické „viny“ na presidenta Beneše, jeho údajný nacionalismus a zlopověstné „dekrety“. Domnívám se, že diplomat by měl znát objektivní historická fakta i právní řád země, kterou zastupoval na světovém fóru. A nejen znát, ale i vysvětlovat a hájit.

A co si mysleli rakouští přátelé o bývalém velvyslanci ČR ve Vídni a v Berlíně? Byli přesvědčeni, že pro rakouského diplomata by bylo nemyslitelné projevit tak neloajální hrubost a ostouzet veřejně čelného představitele vlády vlastní země. Ozvala se i domněnka, že pan Gruša nemá rád bývalé Československo a jeho presidenta, protože prý jeden z jeho předků byl za Rakouska arcibiskupem. A na závěr uveďme pár vět ze zasvěceného referátu rakouského Prof.Dr.Dr.h.c.Rudolfa O. Zuchy: „Z pana Jiřího Gruši by měl protektorátní president Emil Hácha jistě radost. Člověk nemusí být odvážný, aby ovládaným národům vytýkal nacionalismus. President Beneš se už nemůže bránit. A pro pana Grušu je důležitý prodejní úspěch.“